(Expedice DOFE – květen 2022)
Co má bloudění společného se ztracenými pantofli? Chcete-li znát odpověď na tuto otázku, čtěte dál, pokud ne, čtěte dál a dozvíte se mnohem víc.
Ve dnech 21. – 23. 5. 2022 letošního roku po dlouhé kovidové pauze souběžně proběhly hned dvě ostré bronzové expedice, jimž předcházel jednodenní expediční výcvik v přírodě. Místem konání těchto akcí bylo překrásné prostředí divoké krajiny sosen, rozeklaných skal a slují, protkané křivolakými pěšinami, trempům zaslíbené území a jejich poslední výspa – CHKO Kokořínsko a Máchův kraj.
Cílem dobrodružných expedic je poskytnout účastníkům programu DOFE nezapomenutelný zážitek v té nejčistší a nejjednodušší podobě. Jen s papírovou mapou a veškerým vybavením, které je možné nést v krosně na zádech, absolvují malé týmy (4-8 členů) mnohahodinový pochod, při kterém kromě překonávání běžných trampot spojených s pěší turistikou většinou náročným, a hlavně neznámým terénem, mají za úkol ještě realizovat předem zvolený cíl expedice. Vše plní zcela samostatně, nesmějí používat navigaci ani jiné aplikace v mobilním telefonu, ten mohou používat pouze jako fotoaparát nebo kameru.
Úplně sami v tom však přeci jen nejsou. Do realizace expedic jsou ze strany Místního centra vždy zapojeny dvě dospělé, Národním centrem DOFE speciálně vyškolené, osoby – školitel a hodnotitel. Školitel je zodpovědný za přípravu před a během expedice, vede výcvik a radí expedičnímu týmu. Hodnotitel dohlíží během expedice, aby byly během jejího konání dodržovány centrálně stanovená pravidla a podmínky.
Ostrá expedice většinu času probíhá jen se vzdáleným dohledem. Hodnotitel si se skupinou dopředu domluví místa a časy, kde se se skupinou setká, a následně kontroluje, zda vše klape, jak má. Kontrola probíhá několikrát denně, během noci hodnotitel a často i školitel nocují nedaleko od skupiny. Účastníci mají vždy s sebou alespoň jeden mobilní telefon, který můžou v případě nouze zapnout a použít k přivolání pomoci.
Za těchto podmínek úspěšně proběhly i naše jarní expedice na Kokořínsku. O oba týmy pečovali jako školitelé/hodnotitelé Štěpánka Dlouhá a Marek Jasa. Tým, jako nezbytná spojka a technická podpora, doplňoval zkušený a ostřílený DOFE harcovník Standa Hocko. První tým se skládal výhradně z dívek, posádku tvořily kvintánky Bára Pohludková, Kája Slabá a Terka Tomašová, které doplňovaly terciánky Agáta Rosa Warlop a Adéla Fürstová.
Naproti tomu druhý tým tvořilo převážně chlapecké osazenstvo, jmenovitě Matouš Hocko a Borek Bartl z G6A a Ríša Jasa s Milanem Zavřelem z G4, doplněné o ženskou posilu, kvintánku Míšu Čepelákovou.
Největší zkušeností a životní lekcí pro první tým bylo bloudění, a to hned několikeré. Děvčata však prokázala úctyhodnou odvahu a houževnatost, nenechala se zlomit, a i přes hodinové zacházky vzorně plnila stanovenou trasu a cíl expedice. První noc je svým hlubokým hrdelním hlasem navíc vyděsil štěkající srnec. Blouděním nachozené kilometry si u Adélky vybraly svou daň v podobě puchýřů na unavených nohou. Těžce nabyté zkušenosti však všechny účastnice jistě v budoucnu nejednou zúročí.
Pro druhý tým bylo zas největším oříškem dodržet plánované časy, které navíc nebyly přesně zavedené do vytištěného plánu trasy. Tým neměl přesně vymezeno, kdy a jak dlouho bude na daném místě plnit cíl expedice, což je potřeba pro hodnotitele i školitele alespoň zhruba určit. Milanovy nohy stejně jako Adélčiny vypadaly závěrečný den také dost bídně. Další dva členové, Míša Čepeláková a Borek Bartl, naopak zvolili za obuv pro pěší turistiku, ačkoli měli k dispozici i plnokrevné sportovní boty, žabky a croxy. Překvapivě jejich nohy přežily celou trasu bez úhony. Matouš si celou cestu užíval s úsměvem, přestože musel dohlížet na špatně připevněné Ríšovy pantofle, které se tak dlouho klimbaly na batohu, až se postupně obě zkrátka ztratily v útrobách kokořínských hvozdů. A tak vznikla Legenda o ztracených pantoflích, které tak padly za oběť divé zvěři.
Závěrem je však potřeba říct, že expedice kromě uvedených trampot proběhly bezvadně, a kromě nádherného počasí byla po celou dobu skvělá i nálada. Oba týmy ustály velké výzvy, každý jednotlivec si odnesl jedinečné zážitky a především zkušenosti. Museli se poprat se spaním venku téměř pod hvězdami za tajemných zvuků přírody, museli přetrpět desítky kilometrů pěší chůze s plnou krosnou v náročném terénu pískovcových roklí, lesních pěšin a luk. Byli odkázáni jen jeden na druhého a naučili se sdílet dobré i zlé. Vznikli legendární hlášky a situace, na které budou jako dospělí jednou s láskou vzpomínat, utužili se vztahy a vznikla nová přátelství. A díky Standovi a jeho doprovodnému vozidlu jsme se všichni nakonec dostali i o něco dříve domů
Publikováno: 20.06.2022
