V krajině přelíbezné plné rozmanitých odlesků básnického krasosmutnění, v krajině z vrásek a šrámů
co by stop neklidných srdcí, v krajině znovu budovaných měst svou tvář hledajících, jsme školou na
hranici. Na hranici hlubší, než naznačují v pozoru stojící obři větrných elektráren, hlubší než ty
usmlouvané, dobývané a v historii purpurem ozdobené pruhy moci. Je to hranice, kterou
neusmlouváte, neuplatíte a sami v sobě neumlčíte. Je to hranice lidských srdcí. Pro někoho sotva
rozpoznatelná, uchopitelná a mnohými nerespektovaná. Avšak mocná. Z ní se rodí slova, která hladí,
láska, jež se dává, umění odkrývající tajemství a znalost s moudrostí se snoubící ku prospěchu
druhých…, nebo také zmar a prázdný pohled lidských očí, ostnatých drátů slzavé krajiny a poznání
bez moudrosti - co zneužité moci. Jsme školou na hranici. Nepracujeme se studenty jako s čísly
výkazů, výkonů a známek, pracujeme, nebo spíše jsme s lidmi. S jejich radostí i smutky, s jejich
hledáním a zranitelností, i v té naší radosti, zranitelnosti a hledání. Jsme s nimi, abychom je zmocnili.
A to nejen ve smyslu absolutoria, daleko spíše, abychom jim pomohli nalézt jejich vlastní cestu, která
se může odvíjet, jen tehdy, je-li srdce člověka, ta podivuhodná hranice lidského bytí vedena k tomu,
co je jí vlastní, tedy k dobru. K úctě a lásce k sobě samému a tím i k druhým lidem, k poznání
spjatému s odpovědností za sebe, své blízké i celou společnost, k respektu k nemanipulovatelnému
mravnímu vnitřnímu řádu, tedy ke skutečně žitému lidství.
Škola na hranici
