S lýkožroutem na kafi

„Každý strom může být jen tak dobrý, jako les, který ho obklopuje.“ (Peter Wohlleben, Tajný život stromů)

Jednoho středečního rána v druhé dekádě ledna to u hlavních dveří gymnázia zašramotilo. Potom se ozvalo chroupání, jako kdyby se chtěl někdo prokousat dolní kazetou dveří, načež následovalo zhnusené odplivnutí a burácivé proklínání, které zde ani nelze opakovat. Malý návštěvník stojící před vchodem neochotně roztáhnul krovky a líně se vznesl ke zvonku s nápisem „Gymnázium sborovna“. Ve dveřích to cvaklo a ticho schodiště a chodby uvnitř budovy narušilo cupitání šesti malých chodidel.

Lýkožrout smrkový, zvaný též kůrovec, po čtvrt hodině úporného snažení (chodby byly tentokrát obzvláště vyleštěné) konečně dosáhl kýženého cíle – učebny biologie ve druhém patře. V učebně to šumělo, neboť byla nacpaná k prasknutí. Všechny lavice byly obsazené studenty a v zadní části místnosti spontánním evolučním vývojem vzniklo cosi připomínající divadelní hlediště. Učitelka biologie se tvářila, že je zcela nad věcí, ale ve skutečnosti ji sžíraly obavy, zda rozdováděná tlupa neroztrhne vzácného hosta jak slanečka. Její obavy se naštěstí ukázaly jako liché, neboť lýkožrout situaci ovládnul již svým neobvyklým zjevem a profesionálním entrée.

Pokud je lýkožrout na něco zvyklý, pak je to lezení do jámy lvové a plavání mezi piraňami. Kam se jen vrtne, je pronásledován, huben a osočován. Vztah člověka k tomuto jinak roztomilému broučku koneckonců naznačují i palcové titulky novin: „Kůrovcová kalamita v Česku způsobí letos škody za 40 miliard“, „Kůrovce už v Česku nejde zastavit, letos napadne až 60 milionů kubíků dřeva“, Kůrovec bude škodit dál. Na likvidaci kalamity nemáme síly, přiznávají Lesy ČR“…

Lýkožrout se postavil na stupínek vedle katedry, aby byl alespoň o píď větší, a s jazykem mezi kusadly se začal přehrabovat útrobami svého objemného kufru. Poté, co vyštrachal a zase zpátky uložil jednu natrženou krovku, lahvičku ranní rosy a použitý zámotek, konečně našel, co hledal. S výrazem „teď Vám všem vytřu zraky“ zvedl pravou končetinu druhého páru vysoko nad hlavu. Cosi se v ní zalesklo. Mezi studenty to nejprve tázavě zašumělo, ale po chvíli rozpoznali, že jim přednášející nastavuje malé ošoupané zrcátko. Dlouhé vteřiny do něj nevěřícně zírali, postupně se jim však po tvářích začal rozlévat výraz plný pochopení. Kůrovec stál nehybně, jenom si zrcátko přehodil do levé končetiny prvního páru a brňavou pravou nohu si vyklepal. Nakonec se uklonil, zrcátko vrátil do kufru a široce se usmál. Věděl, že svět ve třídě už není černobílý. Studenti nadšeně tleskali.

Biologářka na závěr návštěvníkovi nabídla kávu, ale on ji s díky odmítnul. Asi se bál insekticidních účinků. Kdo jste někdy pil naši školní kávu, jistě je Vám to jasné.

***

Pro lepší pochopení podobenství se zrcátkem lze vřele doporučit článek „Neodcházím! Jen se měním. A nástrojem změny je kůrovec“ na webu NP České Švýcarsko zde: https://www.npcs.cz/kurovec-lesy-narodniho-parku

Děkujeme Jakubu Judovi ze Správy NP České Švýcarsko za senzační přednášku, poučné pracovní listy i originální dárečky a těšíme se na další rozvoj rodícího se partnerství.

RNDr. Štěpánka Dlouhá

Publikováno: 17.02.2020