O Akademii

Školní klub (Akademie příslibu I) a Středisko volného času (Akademie příslibu II) je prostor podnětného prostředí mimoškolních aktivit. Vychází z principů Promise academy. Jedná se o systémovou změnu v přístupu ke vzdělávání a mimoškolních aktivit. Žáci mají pod vedením pedagogů možnost aktivně využít svůj volný čas pro svůj rozvoj a především pro rozpoznávání vlastních předností a vloh. Akademie není určena jen pro žáky gymnázia, ale je otevřená i dalším zájemcům z ostatních škol. Školní klub a Středisko volného času jsou mezistupněm vzdělávání ve škole a rodinou. Výrazně napomáhají úspěšnému studiu, konzultacím s vyučujícími, spolupráci s rodiči.

Geoffrey Canada, zakladatel první Akademie příslibu prohlašuje: „Pokud nedokážete žáky naučit, najděte si jinou práci.“ Dnes má první úspěchy a věří, že jeho recepty lze přenést kamkoli.

Letos na jaře (myšleno 2009 pozn.) harvardský ekonom Roland Fryer zkoumal jednu školu v newyorské černošské čtvrti Harlem. Když v dubnu uzavřel výsledky a posílal je e-mailem, připsal k nim: „Tahle studie změnila můj život. Od této chvíle už mě nezajímají dílčí reformy.“

Fryer není zrovna malé jméno. Časopis Economist ho loni zařadil mezi osm největších talentů nové generace a newyorská radnice si ho najala jako poradce pro zvýšení vzdělanosti chudých dětí. Dvaatřicetiletý černošský ekonom například prosadil, aby se na 40 školách pokusně vyplácela čtvrťákům a sedmákům za úspěch ve srovnávacích testech odměna až 500 dolarů. „A teď má možná pocit, že vidí zázrak: studenty, kterým se neplatí nic, a přesto se učí,“ napsal zlomyslně jeden z jeho akademických oponentů.

Adresátem Fryerova e-mailu byl David Brooks, konzervativní sloupkař z New York Times. I jeho studie nadchla a v květnu o ní napsal komentář Harlemský zázrak. Nové škole se podařilo - přinejmenším v matematických testech - smazat rozdíl mezi jejími černými žáky z chudinských rodin a jejich bílými vrstevníky ze škol pro newyorskou střední třídu.

Škola, o které je řeč, se jmenuje Akademie příslibu (Promise Academy). Založil ji v roce 2004 aktivista Geoffrey Canada jako vrchol velkého projektu na povznesení Harlemu. Přeloženo do českých poměrů: je to zhruba takové, jako kdyby v českých testech Scio uspěla neznámá škola z mosteckého Chanova. Promise Academy má podle všeho měřitelnou „přidanou hodnotu“ - dokáže pracovat nejen s chytrými dětmi chytrých rodičů.

Když vládla pěst a pálka, Geoffrey Canada měl v půlce 90. let vážné pochyby o dalším smyslu své práce. Jedna mecenáška ho tehdy pozvala na ranč v Tennessee spolu s dvacítkou dalších lidí pracujících s chudými černošskými dětmi. Jejich zkušenosti byly až depresivně podobné Canadovým: pokud vůbec měli měřitelné výsledky, podařilo se jim pomoci pár desítkám talentů. Podle jeho slov už ho unavovaly příběhy o výjimkách z ghetta, které „uspěly navzdory okolnostem“. Tedy o dětech, jako býval on sám.

Vyrůstal bez otce v nebezpečné čtvrti Bronx (jeho vzpomínky na tu dobu vyšly česky jako Pěst - pálka - nůž - pistole). Díky své píli a kvótám pro menšiny získal stipendium a nakonec i pedagogický diplom z Harvardu. V roce 1990 začal řídit harlemskou neziskovku s malým rozpočtem, která měla pomáhat školákům z chudých rodin. „Čtvrť byla tehdy tak nebezpečná, že mu šlo hlavně o to, aby děti vůbec nějak přežily,“ napsal o tomto období jeho obdivovatel, šéf víkendové přílohy New York Times Paul Tough (Canada vedl i kurzy taekwonda, má mistrovský černý pásek).

Díky ekonomické prosperitě - a také díky tažení newyorského starosty Giulianiho proti pouličním gangům a prodavačům drog - se v půlce dekády Harlem zklidnil. A Geoffreymu Canadovi se uvolnily ruce: jedna nadace mu nabídla peníze „jen tak“. Bude mu hradit živobytí a provozní náklady, aby měl klid na zpracování „byznys plánu“ pro svou neziskovku. Nosil ho v hlavě už na té farmě v Tennessee: plán na Harlemskou dětskou zónu (Harlem Children’s Zone), která by zahrnovala kurzy péče o novorozeňata, školku, dosavadní programy pro volný čas a doučování… a nakonec i vlastní školu. Vše v kvalitě, jakou si může dovolit bílá střední třída.

Zóna oficiálně vznikla v roce 2001. Canada do její správní rady přitáhl finančníka Stanleyho Druckenmillera (poznali se na vysoké škole), který zaplatil třetinu nákladů a sehnal další sponzory. Tři roky poté otevřeli Promise Academy a ve veřejné loterii vybrali první žáky. Když sem přestupovali černošští šesťáci ze státní školy, ve srovnávacích testech z matematiky a z angličtiny skončili na 39. percentilu. To znamená, že byli podprůměrní; nechali za sebou jen 39 % newyorských vrstevníků. Titíž žáci se ale v osmé třídě vypracovali v matematice na neuvěřitelný 74. percentil (tj. byli lepší než tři čtvrtiny všech testovaných, čehož jinak obvykle dosahují běloši) a v angličtině do lepší půlky, porazili 53 % testovaných.

To už není pár desítek talentů - škola je stavěná pro 1300 dětí. Prezident Obama je z Harlemské dětské zóny tak nadšen, že ji slíbil napodobit v dvaceti dalších městech. V rozpočtu na příští rok vyčlenil 10 milionů dolarů na první návrhy.

Průměrný žák Promise Academy stráví ve škole o polovinu více času než jeho newyorský vrstevník. Podprůměrný žák dvakrát víc času. Canada říká, že jinak to nejde: „Naše děti jsou při nástupu o dva roky nebo více pozadu. Můžu změnit všechno kolem - školní zařízení, učitele nebo třeba celou komunitu -, ale pořád by jim chyběly ty dva roky. Musejí je dohnat.“

Jde o tzv. charter school, veřejnou školu se soukromým zřizovatelem. Nesmí vybírat školné, místo přijímaček losuje, ale není tak svázána předpisy jako státní školy: může mít vlastní osnovy, stanovuje si platy a učitelé nejsou chráněni odbory. Canada se dle toho chová: po prvním školním roce 2004/2005 vyměnil polovinu učitelů. O rok později třetinu. Další rok už se škola stabilizovala, vyhodil jen každého sedmého pedagoga. „Kdo neumí děti naučit látku, měl by si hledat jinou práci,“ vysvětlil. Skeptici z pedagogických škol a odborů mají vůči „harlemskému zázraku“ pět pochyb.

1. Nevybírá si jen děti s nejlepšími předpoklady? U jiných takových škol přihlašují do loterií své děti spíš ambiciózní, motivovaní rodiče. Ale Canada si zakládá na tom, že do svých programů doslova dostrká všechny.

Jeho lidé obcházejí byt po bytu každý činžák v „Zóně“, zastavují mladé matky v samoobsluze, ve veřejné prádelně nebo na ulici. „Ty nejlaxnější prostě uplácíme,“ přiznává Canada (na konci kurzu novorozenecké péče lze třeba dostat dárkový poukaz za 50 dolarů). Do některého z programů dnes proto patří 8200 dětí - od kojenců po osmnáctileté - z 11 300 v centrálním Harlemu.

2. Nedokázal by to za takové peníze každý? Canada má dnes rozpočet 70 milionů dolarů, „byznys plán“ dávno překročil (pro srovnání: v roce 1990 měl tři miliony). Jenže to právě každý neumí. V roce 2000 Heinzova nadace předčasně odpískala sociální program pro Pittsburgh za 59 milionů; měl slabé či neměřitelné výsledky.

3. Nepřeceňuje se jeden druh testů? Jeden kritik z pedagogické školy namítl, že když psali titíž žáci loni jinou srovnávací zkoušku (Iowský test základních dovedností), kterou tolik netrénovali, už se bílým vrstevníkům nevyrovnali. Pořád ale byli lepší než okolní státní školy.

4. Nejsou důležitější programy kolem školy? „Zóna“ se snaží vytvořit podmínky, jaké mají středostavovské děti. V předporodních kurzech proto černí otcové mluví na dítě v matčině děloze a pouštějí mu Mozarta; ve školce mají i francouzštinu; Promise Academy nabízí zubní péči a zdravé snídaně (lívanečky jen bez sirupu); v „Zóně“ se stavějí hřiště a na ulici jsou bezpečnostní hlídky. Jenže tyhle projekty tu už byly; průlom přinesla až škola. To potvrdila i studie ekonoma Fryera, zmíněná v úvodu: děti v jiných programech „Zóny“, které v loterii školních míst nevyhrály, se nezlepšily tak rapidně.

5. Nepřehání to s testováním? V Promise Academy se na ně připravují ráno, v poledne i večer. „Standardizované testy jsou nejhorší část amerického školství,“ napsal do New York Times po obdivných článcích čtenář McCarthy z Washingtonu. „Víte, kdo je v nich nejlepší? Ti sociopati s titulem MBA, kteří pak svou chamtivostí zruinovali ekonomiku! Rozvíjejte v dětech jejich zájmy a veďte je k volbě povolání, ne k lepšímu skóre.“ Takovou přípravu ale dělají i jiné školy; přidaná hodnota Promise Academy musí být ještě v něčem jiném.

Američtí reportéři ale o Promise Academy píší jako o prostředí, kde se buduje sebeúcta. Konzervativní sloupkař David Brooks ocenil zvlášť jeden detail: „Kladou až pedantský důraz na chování vůči druhým. Učí studenty, jak se dívat na osobu, s níž mluví, jak potřásat rukou.“ Jiné dítě to má osvojené z domova, proto je v dospívání úspěšnější; děti z chudých, rozpadlých rodin to tedy naučí škola. Jana Straková o harlemském projektu pouze četla a důraz na společenské chování ji zaujal. Proto opatrně říká: „Zdá se, že si nějakým nepovrchním způsobem kladou otázku, co činí lidi v životě úspěšnými.“

Šéf magazínu New York Times Paul Tough, který o harlemském projektu napsal knihu Za každou cenu (Whatever It Takes), v něm vidí odpověď na spor, jestli je chudoba způsobená kulturně, nebo ekonomicky. Canada souhlasí s liberální levicí: Ano, je těžké se vyhrabat ze dna, když máte mizerně placenou, nekvalifikovanou práci a když dostupné státní školy nestojí za nic. Ale souhlasí i s konzervativní pravicí: Ano, investice musí přinášet měřitelné výsledky a k úspěchu jsou potřebné americké středostavovské hodnoty a kulturní návyky.

„Tato studie změnila můj vědecký život,“ prohlašuje Roland Fryer a dodává, že drobné změny už ho nezajímají poté, co se setkal s tak významným pokrokem v reformě vzdělávání.

Naše akademie příslibu je v mnohém podobná té americké. Děti v pohraničí jsou zřetelně znevýhodněné. Pokud nejsou jejich rodiče movití, nebo mimořádně obětaví, mají mnohem horší podmínky ke vzdělávání, jsou pro ně nedostupné kroužky, umělecké školy, sportovní kluby, doučování, kvalitní domácí příprava. V neposlední řadě je Akademie účinnou protidrogovou prevencí. Přijetím na gymnázium tak získávají přístup k celé řadě aktivit, které jim umožní smysluplně využívat svůj volný čas a připravit se lépe pro svůj další život. Dá se předpokládat, že Akademie přispěje k menšímu odlivu absolventů vysokých škol z regionu s nejnižší vzdělaností díky identifikačním razítkům a vzorcům chování. Akademie je vystavěna na křesťanských principech a opírá se o rodinnou atmosféru školy. Přesah na žáky ostatních škol, kteří se do Akademie zapojí je nepopiratelný. Akademie zabezpečuje zájmovou činnost, rekreaci, tělesné aktivity, kulturní vyžití, aktivní odpočinek, regeneraci, pomoc při studiu a samostudiu. Důležitá je i její funkce sociální. Tématické plány jsou předkládány v srpnu řediteli akademie, který je schvaluje a navrhuje prokazatelné způsoby měření daného oboru. Každý vyučující akademie vede třídní knihu, která zaznamenává prezentaci a náplň činnosti. Vyučující v akademii dbají na pravidelnou spolupráci s třídními učiteli i rodiči. Akademie úzce spolupracuje a koresponduje se školou i rodinou.Struktura volnočasových aktivit Akademie je dána rámcově, přizpůsobuje se aktuálnímu zájmu žáků.