Na svatého Martina, do Národního muzea
Dne 11.11.2023 osm primánů a primánek, dvě terciánky, jedna kvartánka a paní
učitelka Mágrová vydali místo na Svatomartinský průvod do Národního muzea. Ráno to
vypadalo, že bude celý den hezké počasí, ale během cesty autobusem do Prahy se počasí
značně zkazilo a po zbytek dne se nezlepšilo. To nás ale nezastavilo a pod pláštěnkami a
deštníky jsme se vydali do budovy Národního muzea. Hned po odložení veškerých
zavazadel jsme zamířili do místnosti, ve které byly vystaveny šperky a ozdoby z oblasti
Dolních Věstonic. Součástí výstavy byla i samotná Věstonická Venuše, která byla hlavním
důvodem našeho výletu. Popravdě jsem si myslela, že je trošku větší, ale ve finále byla
docela malinká. Od paní učitelky jsme dostali pracovní listy, které nás velice bavily a donutily
nás získávat informace z textů. Celá místnost, kde byly vystaveny všechny starobylé šperky,
byla docela malá, takže netrvalo dlouho a přemístili jsme se do další časti muzea.
Během celé návštěvy muzea jsme navštívili mnoho dalších stálých expozic, mezi
nimi například expozici s pravěkými zvířaty, jako jsou třeba mamuti, šavlozubí tygři a další. V
jiné z expozic jsme si mohli prohlédnout různá pro nás známá i exotická zvířata jako
například lvy, lenochody, kapybary či obrovskou kostru plejtváka. V další jsme si prohlédli
minerály malých i velkých rozměrů. Jako závěrečný bod naší návštěvy jsme zamířili do
skleněné kopule, odkud bylo vidět skoro na celou Prahu.
Národní divadlo, Petřín, katedrála svatého Víta, Pražský hrad, žižkovský vysílač a
mnoho dalšího bylo vidět z prosklené kopule na vrcholu Národního muzea. Tímto ovšem
naše výprava zdaleka nekončila. Hned po odchodu z muzea jsme se rychle stavili v ani ne
100 metrů vzdáleného McDonaldu, vzali jídlo s sebou, a protože stále ještě pršelo, zamířily
naše kroky k metru. Metrem jsme se dostali na Hlavní nádraží, odkud jsme se měli dostat do
Děčína a z Děčína pak domů. Naše cesta se poněkud zkomplikovala ve chvíli, kdy jsme
zjistili, že náš vlak nabral během cesty desetiminutové zpoždění. To by neznamenalo nic
moc závažného, kdybychom neměli na vteřiny načasovaný odjezd autobusem zpátky do
Varnsdorfu. Dojeli jsme do Děčína, vyběhli jsme z vlaku a přes celé nádraží se hnali směrem
na autobusovou zastávku. Běželi jsme až dokud…
A pak nám autobus odjel před očima. Jedna členka naší skupiny vycítila problém, a
tak vyběhla sprintem za ujíždějícím autobusem. I když ji řidič zřejmě viděl, ujížděl dál a
rychleji. Naše kamarádka ho samozřejmě nemohla dohonit, ani kdyby běžela nejrychleji, jak
dokáže. V tu chvíli se náš pobyt v Děčíně prodloužil přibližně o 2 hodiny. Tento čas jsme
strávili v Obchodním centru Pivovar, kde jsme zároveň nakoupili i něco málo na Vánoce.
Pak už jsme bez problémů odjeli zpátky domů.
Celý tenhle výlet ve mě zanechal skvělé zážitky, na které budu ještě dlouho
vzpomínat.
A. Menšíková
