Recenze na turistický kurz ve Slovinsku 1

Vodnikov dom na Velem Polju

Jaké je ubytování na slovinské horské chatě Vodnikov dom? Co se dá očekávat a s čím bysteměli počítat? To si zodpovíme v této recenzi.Vodnikov dom je horskou turistickou chatou pod slovinskou nejvyšší horou Triglav, pojmenovanou po slovinskémbásníkovi Valentinu Vodnikovi. Byla postavena koncem 19. stoletíve výšce 1817 m. n. m. a disponuje svojí skvělou polohou. Od této chaty se totiž můžete dostat do Bohinje, Pokljuky, Planiky, Doliče, Krmy a můžete odtud vyjít i na Triglav. Chata má svůj zdrojpramenité pitné vody, jejíž chuť je výtečná, a heliport, díky kterému může být snadno a rychle zásobována různými surovinami. Z venkovní terasy je také přenádherný výhled naokolní hory a údolí mezi nimi.

Uvnitř Vodnikova domu nalezneme v přízemí pánské a dámské splachovací záchody, které bohužel nemají zámek, a jsou ošetřeny pouze cedulkou „Před vstupem, prosíme, klepejte!“. Další záchody pak jsou ještě v 1. patře chaty.
V přízemí dále nalezneme sprchy a jídelnu s krbem, kde si návštěvníci mohou nechat usušit své promočené věci nebo se jen ohřát. U baru si můžete objednat řadu různých pokrmů a nápojů. Kvalita vaření je velmi dobrá, ale také je tu draho. Vysokohorskou přirážku můžeme sledovat už jen na ceně obyčejného hrníčku zeleného čaje (2,5 €), sprch (5 €) a Wi-Fi (250 MB/5 €). Ceny jsou odstrašujícím faktorem, ale v situaci, kdy jste po náročném 13kilometrovém pochodu v horách, na ně stejně moc nehledíte.
Noclehu se ovšem nedá nic vytknout. Pokoje jsou v 1. a 2. patře, v podkroví chaty jsou pak na zemi připravené matrace s povlečením a peřinami pro větší skupiny lidí. Postele jsou měkké a báječně se na nich spí, obzvlášť po vysilující túře. Vedle hlavní chaty se pak nachází ještě menší domek s dalším noclehem. Celý Vodnikov dom pak umožňuje ubytování až pro 73 osob, což je skvělé. Vodnikov dom proto hodnotím velmi kladně, chatě v podstatě nic nechybí. Je dobře vybavená, zásobovaná a postavená na krásném, i když hůř přístupném místě. Jediné, co můžu vytknout, jsou přehnané ceny některých produktů a služeb.

A. Friml

Na horách

Počasí hrálo na našem sportovně – turistickém kurzu důležitou roli, a kvůli tomu jsme museli v průběhu dělat změny. Z původně plánovaného třídenního pochodu po horách pro obě skupiny se vyklubal pouze dvoudenní výlet pro naši „skoro dívčí“ skupinu, která tedy vyrazila o den později než druhá „skoro chlapecká“ skupina.
Nahoru jsme vyjeli z kempu u jezera lanovkou a poté jsme započali cestu po hřebenech. Už z lanovky byl výhled nádherný. K našemu překvapení bylo nahoře úplně jiné počasí než v kempu. Zjistili jsme, že prožíváme na vlastní kůži meteorologický jev zvaný „inverze“, protože dole v kempu bylo zataženo a chladno, kdežto na hřebenech hor slunečno a teplo. Samozřejmě jsme se poté ve škole museli o tomto zážitku pochlubit panu Bujárkovi.:-)
Vysokohorský terén byl sice z počátku pochodu lehce nepříjemný, ale za chvíli jsme si zvykli. Po obědové pauze následovala trochu těžší pasáž cesty, místy i lehce nebezpečná.
Naštěstí se ale nikomu nic nestalo. Když přicházelo pozdní odpoledne, začali jsme všichni vyhlížet onu horskou chatu, ve které jsme měli přespávat. Jak jsme šli dál a chata pořád
nebyla nikde k nalezení, morálka skupiny se plynule propadala a zoufalství se u většiny členů skupiny upevňovalo. Byl to už dlouhý pochod, a kdo by se přece netěšil na odpočinek v chatě. Ale zatímco jsme marně hledali chatu za každým rohem, začaly ve skupině kolovat zvěsti o tom, jestli ta ona chata vůbec existuje a jestli si z nás jen pan Hocko nedělá šprýmy.
Při další krátké pauzičce se naše skupina roztrhla do několika menších a část vyrazila napřed. Asi dva nebo tři kilometry před předpokládaným umístěním chaty se objevila značka s časem, za který by se mělo na místo dorazit. Jakmile se nám ukázala poslední cedule značící pět minut do chaty, sebrali jsme poslední kousíčky sil a začali se drápat dozávěrečného kopce. Zde už byl hustý lesní porost a chatu jsme neviděli, takže jsme jen mohli doufat, že nám cedule říká pravdu a že se tam ta chata vážně někde schovává. A když jsme to už už začali vzdávat, tak jsme konečně uviděli ten zázrak, na který jsme čekali poslední tři hodiny. Těch údajných pět minut na poslední značce rozhodně pět minut být nemohlo, cesta do závěrečného kopce nám trvala minimálně dvakrát tolik, ale už jsme byli u chaty, a to byl cíl našeho dne.

N. Berdarová

Ceny vyšší než Triglav aneb Vysoké ceny různých pochutin ve Slovinsku
Cestování do jiných zemí samo o sobě není levné. Člověk musí zaplatit za cestu a za ubytování, což někdy samo o sobě nemusí být jednoduché. K tomu všemu si ještě musí na cestu koupit nějaké jídlo. Je obecně známo, že v různých známějších destinacích stojí věci o něco více než jinde. To se bohužel týká a jídla. Například v destinaci u jezera Bohinj. Za 6 eur jsme například koupili výborný místní dezert zvaný Grmada. V kempu u jezera jsme dále koupili například pizzu za celých
12 euro (do českých korun převedeno jako přibližně 300 Kč). Bohužel ani vysoko v horách se cenová situace
nezměnila, ba naopak. Ceny potravin v horách či horských chatách jsou ještě vyšší než při zemi v kempu u jezera. Student Denis Klouček na vysoké ceny reagoval takto: „Horské těstoviny byly po celém dni v horách výborné, ale 15 euro je přece jen dost.” Z druhé strany hor zase reagoval student Matěj Rybníček takto: „13 eur za Segedín a dostal jsem jen zelňačku. Za tuto cenu jsem si doma mohl udělat celý hrnec.” Rozhodně bychom se mohli shodnout na tom, že nejlevnější je si přivézt vařič, ešus a nějaké jídlo z domova. Tím totiž dokážeme zaručit tu nejlevnější možnou cenu. Ovšem to, jestli bude domácí jídlo lepší než kupované, je jen na vaší představivosti.

F. Matička

Septima ve Slovinsku aneb Přežijeme už opravdu všechno

Odjakživa jsem jezdívala na letní dovolenou s rodinou do hor. Naší srdcovou zemí bylo Rakousko. Nikdy jsme ale nechodili s velkou krosnou na zádech s věcmi na 3 dny. Navíc slovinské Alpy jsem ještě nikdy nespatřila. Náš turistický kurz byl tedy pro mě novou příležitostí. První den byl pro nás opravdu na pohodu – s lehkých batohem okolo jezera při slunečném počasí. Tento ráj pro nás hned skončil večer – celou noc nám pršelo a foukalo. Někteří měli ráno úplně vytopené stany a všechny věci včetně náhradního oblečení mokré. To ale nestačilo. Program pro první skupinu změnil na jednodenní výlet v údolí, zatímco druhá skupina vyrazila nahoru do hor.
Celý výlet oběma skupinám jen pršelo. Kromě nepříjemného počasí se mi objevila bolest v krku, která
trvala naštěstí pouze jeden den. V úterý jsme díky lepšímu počasí mohli také vyrazit do hor. Počasí se zlepšilo, ale zato mi začala rýma. Přesto jsem si řekla, že to zvládnu, a vyrazila jsem do hor s naší skupinou. Na začátku túry byli všichni plní energie a motivace dojít na náš cíl Dom na Komni. Tak jsme si tak šli několik hodin, dělali přestávky a povídali si. Pak to ale začalo být už vážnější – cesta pořád stejná a Dom na Komni se i po 6 hodinách stále neobjevoval. Naše motivace se přelila v zoufalství. Dom na Komni prostě neexistoval. A najednou jsme došli k ceduli Dom na Komni 45 minut a před námi byl prudký kopec pokračující nekonečnou cestou lesem. A pak jsme fakt spatřili po celém dni náš Dom na Komni
a ceduli 5 minut. V domnění, že se blížíme ke konci, se před námi objevil zase kopec. Za ním na nás konečně čekalo spaní v teplé suché posteli a teplé jídlo. Proto jsme se překonali a vyběhli ho v myšlence, že to máme konečně za sebou. Řeknu vám, byl to ten nejlepší pocit. Další den už jsme se jen nasnídali a vyrazili zpět do kempu. Jako odměna na nás čekalo koupání v jezeře. Ze Slovinska jsem se vrátila s pocitem, že zvládnu už opravdu všechno. Náš týden byl plný výzev, ale všichni jsme to zvládli a vrátili se domů. Navíc jsme obohaceni o spoustu zážitků, na něž budeme vzpomínat celý život.

Výstup peklem do ráje

Ne všichni z nás byli někdy na horách. Já před turistickým kurzem byla pouze na Slovensku, a to tím způsobem, že jsme podnikali krátké výlety bez větší zátěže. Částečně i kvůli tomu jsem si příliš na třídenní túru po horách nevěřila, a přesto jsem se na ni přihlásila, řekla jsem si „Když už tam jedu, tak se podívám na to nejlepší“. Nejhorším nepřítelem se oproti očekávané fyzické námaze stalo překvapivě počasí. Všichni jsme doufali, že předpověď se na poslední chvíli přeci jen zlepší, ale nestalo se. Dvanáct set metrů převýšení jsme tedy zdolávali za téměř neustálého mrholení, občas i za hotové průtrže mračen. Výstup byl samozřejmě fyzicky také velmi náročný a promočené boty i oblečení na pohodlí mnoho nepřidávaly. Největším překvapením pro mě rozhodně byl fakt, že na chatu, kde jsme spali první noc v horách, jsem nedorazila poslední, a dokonce ani v zadní části naší dlouhými mezerami rozdělené skupiny. Dle mého velmi amatérského předchozího zhodnocení své fyzičky jsem totiž předpokládala, že největším úspěchem bude, pokud na chatu vůbec dojdu po svých. Přesto už jsem kraj svých sil ke konci cesty cítila velmi blízko.
Když jsme dorazili k rozcestníku, který sděloval, že do cílové destinace zbývá ještě dvacet minut chůze, myslela jsem, že tam už nedojdu. Naštěstí se tento úsek cesty vinul po vrstevnici, tedy téměř bez převýšení. Snad největší úlevou, kterou jsem kdy v životě pocítila, bylo, když jsem vyšla za výběžek pro mne neznámé slovinské hory a uviděla jsem naši chatu Vodnikov dom. Tehdy jsem zjistila, že není lepšího pocitu než sundat si promoklé boty a sednout si ke krbu přetopené a přeplněné horské restaurace s hrníčkem chuťově nevýrazného ale teplého čaje za dvě eura a být konečně v suchu.

M. Nagelová