Mezi vysokými až zlověstně se tyčícími slovinskými horami se ukrývá poblíž vesnic Ukac, Ribčev Laz a Stara Fužina pravý poklad, Bohinjské jezero.
Málokterý návštěvník této vodní plochy by si nechal ujít pomalá letní rána v blízké přítomnosti nádherné přírody. Sotva otevře oči, něco jako kdyby ho vábilo, aby zanechal všeho, usedl na břeh a jen sledoval okolní představení, jež mu příroda přichystala protentokrát.
Pokud se dotyčný nechá zlákat zvučnou symfonií vody, začnou se kolem něj teprve dít věci. Hustá mlha, která doposud skrývala vše, se začíná rozestupovat podobně jako opona v divadle. Ukáže pouhé lidské bytosti více, než v co vůbec doufala – nádhernou azurově čistou vodu. S každým dalším odhaleným centimetrem může přihlížející pozorovat další tajemství. Malé či větší rybí tvorečky, žijící pod hladinou. Sluneční spouštějící se s cinkotem v tenkých řetízcích k hladině. Loď usilovně se prodírající skrze hustý bílý oblak, snad jako kdyby se na ni lepil a chtěl první ranní plavbu návštěvníkům prodloužit, jak jen to půjde. Když pak loď v bitvě zvítězí a dostane se k molu na druhé straně, stromy lehce skloní své koruny ve snaze ocenit onu část scény zabrnkáním několika málo tónů na hladině.
Poslední dějství začíná s prvním vykreslujícím se štítem na druhé straně břehu. Z nekonečných ostrých skalisek se v průběhu času stanou opět ony stále stejné hory. Nejsou nekonečné, jak se v prvních chvílích zdálo, pouze se sladce políbí s oblohou a předají jí žezlo vlády neomezené výšky.
Člověk se pak trochu omámeně rozhlédne po okolí. Zjistí, že nebyl jediný, kdo přijal pozvání. Také si uvědomí, jak celou dobu lehce zadržoval dech, ignoruje vlezlou zimu, jen pro pár dalších vteřin na břehu. Ta ho nakonec stejně vyžene, aby opustil hlediště a vzal si kabát z šaten. Po nahlédnutí zpět do sálu se mu naskytne pohled na úplně jiný příběh, ovšem ten ranní je nenávratně pryč.
Anna Havlíková
G7.B
