Vzpomínky
„Na Slovinsko budu s radostí vzpomínat.“ Nejsem si úplně jistá, kolik lidí by zrovna tuhle větu po našem letošním výletě prohlásila. Náš týden bych popsala jako jednu velkou jízdu na horské dráze. Každou chvilku se vše měnilo. Samotné počasí si z nás totiž celý týden tropilo pěkné žerty. V těch několika málo dnech nám zkřížil cestu hlavně déšť. Pozadu ale nebyl ani vítr a bouřky nás taky dohnaly. Nakonec došlo i na sníh. Není divu, že všichni byli ve svých vlastních myšlenkách doma v teplé posteli. Provázelo nás mokro, chlad a bláto. Naše nálada se měnila jako na houpačce.
Ale víte co? Možná je to všechno jedno. Já na Slovinsko chci a budu vzpomínat s radostí, protože nejde o to, že jsme zmokli. A nejde ani o to, že nám nesvítilo celý týden sluníčko. Nejde o ty chvíle, kdy jsme byli naštvaní. Jde o to, kdy jsme byli šťastní. Třeba i o ty nejmenší detaily. Já vím, zní to jako strašné klišé, ale ona je to vážně pravda.
Budu vzpomínat na vaření v dešti. Na prozpěvování Duhové víly, protože to situace přeci vyžaduje, když vám ve dvě ráno prší do stanu. Budu si pamatovat na upevňování kolíků v silném větru, protože to kromě stanu upevňuje i přátelství. Svou vzpomínku (a nejednu) budou mít i krásná horská panoramata, na která se zkrátka nedá zapomenout. Chci si pamatovat, že jsem s krosnou na zádech zdolala nějaký ten kopec, přestože to není úplně můj šálek kávy. Budu si pamatovat na závěrečných (a taky nekonečných) pět minut k horské chatě Dom na Komni. Především si ale budu pamatovat, že jsme to všichni do jednoho zvládli.
T. Železná, septima
Publikováno: 15.10.2024
