Představte si, že by vám někdo hodně blízký jednoho krásného dne sdělil, že chce vstoupit do kláštera (řádu). V němém úžasu s otevřenými ústy byste – jako správný český ateista – zasípali proboha proč?! Vždyť existuje tolik možností, jak si užít život. Co tě žere? Proč se schovávat v klášteře, když můžeš zažívat partnerský vztahy, chodit na mejdany, cestovat, bavit se. Pojď na pivko a neblbni… A právě za těmi podivnými blázny jsme vyrazili do františkánského kláštera v Hájku (u Prahy).
Díky velkorysosti provinciála otce Jakuba jsme se ubytovali v tamních celách a nasávali, co hrdlo ráčilo (a ráčilo hodně), klášterního genia loci. Promlouval k nám nejen správce (zároveň poustevník Jiří), ale samotné prostory s jizvami z 20. st. Nicméně ani lidové armádě naší socialistické vlasti se nepodařilo zničit duchovní klima vzešlé z františkánské spirituality, s tisíci modliteb propojujících nebe i zemi a zavlažujících ztrápená lidská srdce. Bylo nám dopřáno mluvit se třemi řeholníky s řeholními jmény- Filipem, Bonaventurou (Boni) a Jeremiášem (Jerry). Legrační bylo, že jsem je do jejich vlastního kláštera pouštěl já, správce byl někde ztracen v klášterním labyrintu.
Chlapi v řeholních hábitech mysleli, že je čeká setkání s dětmi. Tak mi hned u brány navrhovali nějaké ty „zábavné“ hry. Po mém odmítnutí podobných aktivit byli překvapení řeholníci vtaženi do rozhovoru s mladými lidmi. K jejich údivu nešlo o „vtipné“ otázky stran sexuálního života, ale o hluboká témata spjatá s duchovním povoláním. Jak se říká – sedlo si to. Společenstvo třinácti studentů, tří řeholníků a jednoho poustevníka se propojilo. K mému překvapení se řeholní bratři a otcové významně otevřeli našim studentům poté, co zjistili, s kým mají čest. Jejich pozdější reflexe byly víc než potěšující. V řeholnících jsme potkali bývalého veterináře nebo knihovníka, lidi s velkým srdcem, kteří se rozhodli svůj život zasvětit službě Bohu a lidem (intenzivní služba a práce komunity končí až s hlubokým večerem). Všichni jsme si odvezli z Hájku něco ve svém srdci a zároveň tam tak trochu zůstali.
Mgr. Jan Hedvík+jáhen
Publikováno: 22.11.2023
